TEREZÍN
 
Terezín byl nacisty vybrán jako sběrný a průchozí tábor pro Židy z protektorátu, Německa, Nizozemska, Dánska a Rakouska. Později tu byli internováni také Židé z Maďarska a Slovenska.
Terezínskou pevnost založil v 18. století Josef II. a účel města byl patrný i na jeho architektuře. Proto ho nacisté vybrali: Terezín byl opevněn, ležel těsně u hranic protektorátu s Říší a nacházela se v něm řada kasáren, ve kterých bylo možné ubytovat mnoho lidí. Až do června 1942 zde žilo také civilní obyvatelstvo, a proto bylo deportovaným zakázáno opouštět kasárna.
V Malé pevnosti v Terezíně zřídili nacisté již v červnu 1940 věznici gestapa pro politické vězně z protektorátu.
V Terezíně sídlila komandatura SS, běžný chod ghetta však obstarávala židovská samospráva. Musela plnit příkazy SS a měla jen minimální možnost pomáhat vězněným. Navíc byla nucena vybírat lidi do transportů na východ.
 
Terezínským ghettem prošlo od listopadu 1941 do 8. května 1945 na 140 000 lidí, z toho více než 10 000 dětí. Na 90 000 vězňů bylo deportováno na východ. Konce války se v Terezíně dožilo 6875 Židů z území protektorátu a asi 240 z území zabraného československého pohraničí – tzv. Sudet.
 
Terezín byl označen jako židovské ghetto. Platila zde pracovní povinnost od 16 do 65 let, ve skutečnosti zde pracovaly často i mnohem mladší děti. Obyvatelé ghetta trpěli nedostatkem stravy, špatnými hygienickými podmínkami, nemocemi a nedostatkem místa. Terezín byl přelidněn: město, určené před válkou asi pro 7 tisíc obyvatel, muselo nyní pojmout až 50 či 60 tisíc vězňů. Těžké životní podmínky způsobovaly vysokou úmrtnost: v červnu 1942 zde denně zemřelo průměrně 32 vězňů, v září až 131.
 
K terezínské každodennosti patřil strach z transportů na východ. O osudu transportů se nic bližšího nevědělo, mělo jít o nasazení na práci pro Říši, ale ve vzduchu se vznášely obavy z neznáma.
 
Nepřehlédnutelnou část obyvatelstva tvořily v Terezíně děti. Židovská samospráva si byla vědoma, že dětem je zapotřebí pomáhat nejvíce. Děti byly vytrženy ze svého dosavadního života a často odloučeny od zbytku rodiny. Oddělení péče o mládež se staralo o materiální i zdravotní zabezpečení dětí ve věku 4-16 let, ale také o jejich vzdělávání a výchovu. Snažilo se děti uchránit před morální devastací a psychickým strádáním.
 
V průběhu roku 1942 vznikaly v některých objektech domovy pro děti a mládež – tzv. kinderheimy, zkráceně heimy. V těchto chlapeckých a dívčích domovech žily děti pohromadě pod dohledem vychovatelů, asi 30 dětí na jednom pokoji, společně se zde stravovaly, věnovaly se zakázané výuce (která se skrývala pod slovem „program“) i hrám. Část dětí pracovala: pomáhaly např. při zahradnických pracích nebo se učily řemeslu (truhlář, zámečník, zahradník).
V řadě z domovů byla vytvořena samospráva – děti samy měly dbát na úklid, hygienu i plnění svých úkolů. V domovech děti vytvářely vlastní časopisy. Nejznámějším byl časopis Vedem.
 
K 31.12.1941 bylo v Terezíně internováno 517 dětí do 15 let, na konci června 1942 1 408, v dalším období bylo v Terezíně průměrně asi 3 000 dětí. Po likvidačních transportech z Terezína do Osvětimi na podzim 1944 zůstalo k 30. 10. 1944 v Terezíně 819 dětí. Na východ bylo deportováno více než 10 000 dětí, z nichž se vrátilo jen asi 240. V Terezíně bylo osvobozeno asi 880 dětí.
 
 
» ZAVŘÍT OKNO «