Před válkou
 

Jmenuji se Martin, narodil jsem se v Praze.
To je můj táta Julián.
To jsou dědeček s babičkou, z máminy strany.

A to jsem já s mámou a bratrem Honzou, který je o sedm let starší než já.

V naší rodině se mluví německy. Už chodím do školy, ale do české, a tak mi musí pan řídící učitel Korda všechno překládat do němčiny. S domácími úkoly mi nemá kdo pomáhat. Podle toho také vypadá moje vysvědčení. Ale po prázdninách chci zabrat a dotáhnout to na jedničky.

Brzy ale bylo všechno jinak...
 

 
Protektorát
 
Když mi bylo necelých osm let, obsadili naši zemi Němci. Protože jsem pocházel ze židovské rodiny, začalo se nám dařit čím dál hůře. Nejprve se museli Židé registrovat a pak vstoupily v platnost protižidovská nařízení. Podle nich Židé museli nosit hvězdu, nesměli chodit do divadel, kin, restaurací, parků, na koupaliště, do knihoven; nesměli mít rozhlasový přijímač ani chovat domácí zvířata, dostávali na potravinové lístky nižší příděly a žádný příděl tabákových výrobků, židovské děti nesměly chodit do školy.
Já jsem tehdy skončil školní docházku ve třetí třídě, moje poslední látka z češtiny byla vyjmenovaná slova.
Když jsem odpoledne vyšel na ulici, abych si s kamarády hrál jako dříve, pokřikovali na mě někteří „Smradlavý Žide!“ Tak jsem pak skoro dva roky zůstával doma. Tohle osamění bylo pro mě asi horší, než život později v Terezíně, kde jsem měl kamarády.
 

 
Terezín
 
S celou naší rodinou jsme přijeli do Terezína 16. dubna 1942, kdy mně chyběly do jedenácti let dva měsíce. Spolu s dospělými jsem tehdy naivně věřil, že do mých jedenáctých narozenin válka skončí a že se vrátíme zase domů. Tato víra nám pomáhala překonávat strázně zdejšího živoření.

Bezprostředně po našem příjezdu do Terezína jsem se ocitl na marodce. Když mě z marodky asi po deseti dnech propustili, byl jsem velmi zesláblý, a tak jsem směl jít s dětmi ve věku školky na šance (hradby). Bylo to začátkem května, a tak už rostla tráva, kvetly pampelišky, snad tam i létali a zpívali ptáci a možná létali motýli. Stromy tam, myslím, nerostly, jen keře, ale ty už měly listy, takže všude bylo plno zeleně. Proti holému kasárenskému dvoru a po zimě, podzimu, létu i jaru, kdy jsem se v Praze nemohl sám objevit na ulici, natož abych šel do parku, to byl úplný zázrak.
 
V heimu
Po návratu z marodky jsem přišel do dětského domova (Kinderheimu, zkráceně heimu) 236 v Hamburských kasárnách, kde byli kluci mezi 9 – 12 lety, mně bylo 11 a byl jsem jedním z nejstarších. Na konci „naší“ chodby byl Heim 233 menších kluků a vedle nás byl sál 234 – 235, kde byly maminky s malými dětmi. (Martinův denní režim)
Maminka bydlela v pokoji s mnoha ženami ve stejných kasárnách, takže každé ráno se mohla přijít na mne podívat. Pracovala po celou dobu v Terezíně v zemědělství, kde pěstovali zeleninu, a protože tuto produkci Němci potřebovali, byla maminka chráněna před transportem a s ní i děti do 14 let. Tím jsem byl vlastně zachráněn i já, protože při odjezdu posledního transportu z Terezína mi ještě nebylo 14 let. Avšak můj bratr a tatínek byli deportováni do Osvětimi, odkud se tatínek již nevrátil.
 
V heimu, naproti dveřím, byla dvě okna a mezi nimi při stěně skříňky pro naše věci – ešus, lžíce, mycí potřeby, psací potřeby, kniha a pod. Na jedné straně u okna byly palandy vynechané, takže se tam utvořilo jakési náměstíčko s velkým stolem, kde jsme si psali, kreslili a také se učili. Učil nás pan doktor Eberson, a to počty a zeměpis. V uličce mezi palandami blíže k oknu jsme měli umístěnou tabuli, upravenou na „hřiště“ pro knoflíkovou kopanou – hráči byly různé druhy knoflíků: brankářem byla polovina velkého těžkého dámského knoflíku, obránci byly celé těžké knoflíky, křídly byly knoflíky střední velikosti s upilovanou jednou stranou, aby mohly podebrat míč a „odcentrovat“ a míčem byl knoflík od poklopce.
V heimu nás trápily blechy a štěnice. Pro nás byly horší blechy, protože skákaly a daly se špatně chytit. Časem jsme se naučili je spolehlivě zabíjet – roztrhnout je mezi nehty. Chytání blech bylo pevnou součástí denního rozvrhu – tuším že mezi 7,20 – 7,30 – stejně jako na příklad mytí, stlaní a prohlížení uší, zda nejsou špinavé. Rekord byl 28 blech, chycených jedno ráno jediným klukem!
 
Od prosince 1943 do května 1944 jsme s mým kamarádem Petrem Seidemannem vydávali v domově 236 v Hamburských kasárnách a později na „dvojce“ ve „Škole“ na L 417 deset čísel časopisu Domov.
 
V Terezíně jsem dostal žloutenku a ocitl se opět na marodce, kde jsem zažil srdcervoucí scénu, kdy se s asi pětiletou holčičkou přišla rozloučit její babička, která byla v transportu na východ. Byla to opravdová babička, s šátkem na hlavě, strašně plakala a holčičku celou zlíbala, protože cítila, že už ji nikdy neuvidí. Holčička se smála a říkala ji Oňubaba. Babičku nakonec museli odvést.
 
 

 
V ozdravovně
 
8. června 1945 jsem odjel do zotavovny v zámku v Kamenici u Prahy. Podnět k tomu tehdy dal známý lidumil Přemysl Pitter. Malé děti byly umístěny v zámku v Lojovicích. Bylo vlastně obdivuhodné, že již měsíc po konci války bylo možné pro nás zřídit zotavovnu. Po nějakou dobu byli v Kamenici chlapci a děvčata společně a později nás chlapce přestěhovali do blízkého zámku ve Štiříně. Na výlety a později koupat se jsme chodili společně a moc jsme se těšili, až po dlouhé době strávené v Terezíně ochutnáme úplnou svobodu.
 
Ve Štiříně mě také jednoho dne zastihl dopis nadepsaný známým rukopisem:
 

 

 
Návrat domů
 
Když jsem se po válce vrátil, začal jsem pomalu a těžce zase normálně žít. Jakoby teprve pro mne život začínal, ačkoliv mi bylo už přes čtrnáct let.
Později jsem opakovaně míval živou představu, že předstupuji před své kamarády z Terezína, kteří už dávno nebyli na světě a nezůstala po nich ani urna s popelem, a ti se mě vyptávají, jak žiji, jestli si život zasluhuji a zda si uvědomuji, že žiji i za ně.
 
Martin Glas zemřel 31. srpna 2008.